Započtení náhrady škody na mzdu zaměstnance

Započtení náhrady škody na mzdu zaměstnance

Nemožnost jednostranného započtení náhrady škody na mzdu zaměstnance, aneb zákaz jednostranného započtení náhrady škody na mzdu zaměstnance

Nejvyšší soud ve věci sporu zaměstnavatele se zaměstnancem o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance, vedeného pod sp. zn. 21 Cdo 238/2019, rozhodl dne 21. 5. 2019 ve prospěch zaměstnance, který ukončil okamžitým zrušením pracovního poměru svůj pracovní poměr v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákoník práce“).

Důvod zrušení dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tj. nevyplacení části mzdy či platu zaměstnanci nejpozději do 15 dnů po lhůtě splatnosti, spatřoval zaměstnanec v neoprávněném a neplatném provedení zápočtu ze strany zaměstnavatele na mzdu zaměstnance.

Zatímco soudy prvního a druhého stupně spatřovaly oprávněnost zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance v neurčitosti a nejisté existenci zaměstnavatelem započítávané pohledávky, přičemž možnost započtení pohledávky na mzdu zaměstnance nevylučovaly, ba naopak ze zákoníku práce dovodily, Nejvyšší soud na podkladě dovolání konstatoval, že platná a účinná právní úprava obsažená v zákoníku práce možnost jednostranného započtení pohledávky zaměstnavatele na mzdu zaměstnance vylučuje.

Započtení pohledávky zaměstnavatele na mzdu zaměstnance je tak v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu možné toliko ve formě dohody zaměstnavatele se zaměstnancem o započtení vzájemných pohledávek.

Jedná se o rozhodnutí se zásadními dopady v oblasti pracovněprávních vztahů, v otázce, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího dosud nebyla řešena, a které nepochybně vyvolá řadu otázek a protichůdných názorů.

Přejít nahoru