Koncept soutěžitele v českém a unijním právu

Koncept soutěžitele v českém a unijním právu

Koncept soutěžitele v českém a unijním právu

Obecně k připravované monografii

Jedná se o završení projektu GA ČR Koncept soutěžitele v českém a unijním právu,[1] jehož předmětem je na základě analýzy příslušné legislativy a rozhodovací praxe vyhodnotit jednak, do jaké míry je pojem soutěžitel užíván v české praxi konzistentně s unijním právem, jednak, zda může být tento koncept uplatněn v české úpravě zadávání veřejných zakázek, regulace síťových odvětví a některých dalších oblastech.

Východiskem bude soutěžní právo, jehož adresátem je v unijním právu „podnik“, v české terminologii „soutěžitel“; o kompatibilitě těchto pojmů v praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) týkající se zakázaných dohod a zneužívání dominantního postavené již v principu není pochyb, stranou pozornosti však dosud zůstávala jednak kontrola koncentrací, jednak některé dílčí (ale pro praxi zásadní) otázky, zejm. které konkrétní osoby je pro účely řízení o konkrétním přestupku třeba do jednoho soutěžitele/podniku zahrnout nebo kudy vede hranice mezi ekonomickou aktivitou a výkonem veřejné moci. Publikace se hodlá detailně věnovat právě těmto méně diskutovaným otázkám.

Podstatně větší nejistota panuje ohledně užití a výkladu pojmu soutěžitel/podnik v praxi civilních soudů. Na unijní úrovni osvětlil Soudní dvůr Evropské unie (SD EU) řadu otázek v posledních dvou letech, na úrovni českých civilních soudů je však praxe naprosto roztříštěná. Publikace se hodlá zaměřit právě na ni, resp. na potřebu jejich změn ve světle nejnovější judikatury SD EU.

Specificky „český“ problém pak představuje v českém právu skutečnost, že pojem soutěžitel je definován jednak pro účely soutěžního práva (v zákoně o ochraně hospodářské soutěže), jednak „obecně“ pro účely práva civilního (v občanském zákoníku), přičemž civilní soudy používají často právě „občanskoprávní“ definici i v „soutěžních“ věcech. I zde se tedy hodláme zaměřit právě na relevantní českou judikaturu a (případně) potřebu změn do budoucna.

Identický pojem „podnik“ užívá unijní právo i pro účely pravidel veřejné podpory; i zde hodlá publikace posoudit, do jaké míry je tento pojem adekvátně implementován do související české legislativy (zákon o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, zákon o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory, a další) a praxe ÚOHS i dalších českých institucí.

Největší pochybnosti vyvolává sektorová regulace (zejm. energetika, elektronické komunikace, železniční doprava a další), kde unijní právo pracuje rovněž s konceptem podniku. Česká implementační legislativa (energetický zákon, zákon o elektronických komunikacích, zákon o drahách a další) pojem soutěžitel neužívá vůbec a zdá se, že se tento koncept neprojevuje ani v praxi regulačních orgánů (Český telekomunikační úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře). Problematice souladu českého a unijního práva v této specifické oblasti byla dosud věnována jen minimální pozornost a právě na ni se hodlá připravovaná publikace zaměřit.

Zvláštní pozornost si pak zaslouží oblasti, které sdílí se soutěžním právem řadu společných principů (včetně ÚOHS jako společného regulačního orgánu), a to zákon o významné tržní síle a zákon o zadávání veřejných zakázek, stejně jako příslušné unijní směrnice. Zadávací směrnice pojem podnik neužívají, směrnice o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v zemědělském a potravinovém řetězci (do určité míry) ano. Právě – prakticky nedebatovaná – otázka, zda mají být adresáti této právní úpravy považování za soutěžitele, má být diskutována v závěru této publikace.

Koncept ekonomické jednotky ve veřejném zadávání (ukázka z připravované publikace)

Jak již bylo naznačeno, jako problém by mohla působit absence chápání dodavatele jako ekonomické jednotky a současná aplikace tzv. intra-enterprise doktríny v soutěžněprávním slova smyslu v souvislosti s nabídkami, podanými více osobami z téže ekonomické jednotky.

Z logiky věci vyplývá, že jeden uchazeč může podat jen jednu nabídku;[2] z české právní úpravy to ostatně vyplývá explicitně.[3] Uchazeč je vymezován jako hospodářský subjekt, nikoliv jako celá hospodářská jednotka; v souladu s chápáním uchazeče jako právní jednotky je tedy možnost podat nabídku vázána na právní subjektivitu, nabídku nemůže podat např. současně sama korporace i její pobočka (bez právní subjektivity).[4] Znamená to ale současně, že osoby, které jsou součástí téhož podniku jako ekonomické jednotky, mohou podat více nabídek, resp. že více nabídek může být podáno za tentýž podnik?

V principu to možné je, jak jednoznačně potvrzuje unijní judikatura. Tato otázku byla podrobně rozebrána již ve věci Assitur z roku 2009.[5] Jednalo se o italské zadávací řízení, kterého se zúčastnily mimo jiné mateřská společnost a její 100 % kontrolovaná „vnučka“, která v zadávacím řízení zvítězila; to napadl další z uchazečů, společnost Assitur, s tím, že obě zmíněné společnosti měly být vyloučeny, neboť tehdejší italské právo zakazovalo, aby se jednoho zadávacího řízení zúčastnilo více osob, mezi kterými existuje vztah kontroly, a to právě s odkazem na potřebu ochrany hospodářské soutěže. Na kompatibilitu tohoto italského pravidla s unijním právem se dotázal Soudního dvora v rámci své předběžné otázky italský soud, který tento spor řešil.


[1] Grant poskytnutý Grantovou agenturou ČR s názvem: „Koncept soutěžitele v českém a unijním právu“, číslo projektu GA18-21829S.

[2] To je zjevné i z dikce čl. 2 odst. 1 bodu 11 Zadávací směrnice, který charakterizuje uchazeče jako hospodářský subjekt, který podal nabídku (singulár); totéž vyplývá i z dalších jazykových verzí (např. anglicky a tender, německy ein Angebot; zvýraznění doplněno).

[3] Ust. § 107 odst. 2 ZZVZ. Současně dle § 107 odst. 4 ZZVZ platí, že dodavatel, který podal nabídku v zadávacím řízení, nesmí být zároveň osobou, jejímž prostřednictvím jiný dodavatel v tomtéž zadávacím řízení prokazuje kvalifikaci. Dodavatele, který by tato pravidla porušil, zadavatel ze zadávacího řízení vyloučí (§ 107 odst. 5 ZZVZ).

[4] DVOŘÁK, D., MACHUREK, T., NOVOTNÝ, P., ŠEBESTA, M. a kol. (op. cit.), s. 651.

[5] Rozsudek SD EU ze dne 19. 5. 2009 C-538/07 Assitur, ECLI:EU:C:2009:317.

Přejít nahoru