Problematika zajištění majetku obviněného, zejména věcí nemovitých, v trestním řízení z pohledu práva ústavního
Trestní řád, a to konkrétně jeho ustanovení § 47 a násl. upravuje zajištění majetku obviněného z důvodu nároku na náhradu škody nebo bezdůvodného obohacení poškozeného, který mu mohl vzniknout v rámci trestní činnosti obviněného. O takovém zajištění rozhoduje na návrh státního zástupce nebo poškozeného soud, v přípravném řízení pak státní zástupce, a to na návrh poškozeného, výjimečně i bez návrhu. Zajištěním majetku je obviněnému s předmětným majetkem zakázáno nakládat, zatížit jej, záměrně jej ničit nebo poškozovat. U nemovitých věcí je zápis o zákazu dispozice a zatížení majetku zapsán do katastru nemovitostí, jako jeho omezení, jde tedy o veřejně přístupný údaj.
Aby bylo zajištění majetku obviněného důvodné, postačuje, aby byla, podle názoru soudu či státního zástupce, trestným činem poškozenému způsobena škoda nebo nemajetková újma, případně získal-li obviněný trestným činem na úkor poškozeného bezdůvodné obohacení. Takovéto znění předmětného ustanovení bylo do právního řádu zakotveno novelou trestního řádu, (zákonem č. 86/2015 s účinností od 1. 6. 2015). Do doby účinnosti novely bylo k zajištění majetku potřeba existence důvodné obavy, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno.
Na základě výše uvedeného je tak zřejmé, že k zajištění majetku obviněného postačuje stejná míra pravděpodobnosti, o tom že obviněný spáchal trestný čin, a že tímto činem byla poškozenému způsobena škoda, nemajetková újma nebo, že se obviněný na úkor poškozeného trestným činem bezdůvodně obohatil, jaká je třeba pro zahájení trestního stíhání, tedy pouze vyšší míra pravděpodobnosti.
Článek 4 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále také jako „LZPS“) stanovuje, že: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“
Článek 4 odst. 2 LZPS stanovuje, že: „Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.“
Článek 4 odst. 4 LZPS stanovuje, že: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“
Článek 11 odst. 1 LZPS stanovuje, že: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“Článek 11 odst. 4 LZPS stanovuje, že: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“
Zajištění majetku v trestní věci popsané výše jistě představuje nucené omezení vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 4 LZPS a jako takové by mělo být možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Podmínka veřejného zájmu je dle mého názoru v daném případě splněna, když celé trestní řízení je zásadně vedeno z důvodu zájmu veřejné moci na potrestání pachatele trestného činu, přičemž dále je jistě namístě veřejný zájem na ochraně majetku poškozeného, který byl pravděpodobně zmenšen trestným činem obviněného. Druhá podmínka, a to zákonnost je také splněna, když uvedený institut je zakotven v trestním řádu. Poslední zmíněná podmínka, kterou pro možnost nuceného omezení vlastnického práva stanovuje zákon ústavní právní síly, tedy možnost omezení pouze za náhradu, však dle mého názoru splněna není.
Je zjevné, že zajištění majetku ve věcech trestních je institutem dočasným, nicméně v praxi, zejména pak ve složitých trestních věcech, se tato dočasnost může „protáhnout“ na jednotky, v těch nejsložitějších případech i na desítky let. Článek 11 odst. 4 LZPS nerozlišuje mezi dočasným a trvalým omezením vlastnického práva, proto mám za to, že ustanovení § 47 trestního řádu není v současné době v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
V praxi pak nejsou ojedinělé případy, kdy je výše uvedeným způsobem zajištěn veškerý majetek obviněného, a to v případech, kdy může škoda dosahovat vysokých finančních částek, tedy např. u trestních řízení týkajících se dotací či daní.
Je logické se domnívat, že v takovýchto případech se zajištění majetku nejzásadněji dotýká věcí nemovitých, a to s ohledem na skutečnost, že se takovýto majetek je zapsán ve veřejném seznamu, konkrétně v katastru nemovitostí, a tedy v souladu se zásadou publicity a zásadou veřejnosti je takovýto majetek znám každému.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v určitých případech může jít o velmi podstatný zásah do základního práva obviněného. V extrémních případech, které se však v praxi vyskytují, tak může být vlastnické právo obviněného institutem zajištění omezeno v takovém rozsahu, že na roky až desetiletí bude vlastník nemovitostí omezen způsobem, že se zajištěnými nemovitými věcmi nebude moci nejen nakládat, ale nebude je moci ani zatížit. Tak jako všechny hmotné věci se i věci nemovité působením času a v důsledku jejich užívání, opotřebovávají a ztrácejí na hodnotě. Nemovité věci je tak nutné v pravidelných cyklech opravovat, rekonstruovat apod., aby se jejich znehodnocení, či úplnému zničení, předcházelo. Na rozdíl od jiných věcí je však péče o věci nemovité téměř bezvýhradně dosti nákladnou záležitostí. Pokud má však obviněný zajištěné své nemovité věci, je velmi pravděpodobné, že je zajištěn i jeho jiný majetek, především volné finanční prostředky, které by za normálních okolností na renovaci nemovitých věcí mohl užít. Standardním prostředkem, který k zachovávání hodnoty nemovitých věcí slouží a je v naší společnosti intenzivně využíván, je tzv. hypotéční úvěr, tedy účelová půjčka ke koupi, případně rekonstrukci nemovité věci, přičemž z důvodu ochrany věřitele je takovýto úvěr poskytován zásadně po jeho zajištění zástavním právem k předmětné nemovité věci. Vlastník nemovité věci, proti němuž je institut zajištění majetku užit, je však z důvodu zákazu zatížení z použití takovéhoto institutu finančního trhu v zásadě diskvalifikován. Teoreticky existuje možnost zatížení předmětné nemovité věci s předchozím souhlasem soudu, v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce, nicméně reálně je takováto možnost vyloučena, když zcela logické předpokládat, že žádná finanční instituce nebude mít zájem na podstupování pro ni zbytečného rizika, jelikož z veřejného seznamu je známo, že předmětná nemovitá věc je zajištěna v rámci trestního řízení. Výše naznačené problémy se samozřejmě budou nejvíce dotýkat obviněných, jejichž obživa je spojena právě s nemovitými věcmi, ať už s jejich nákupem, prodejem, výstavbou, či pronájmem.
Asi nejlepším příkladem dané problematiky je případ, kdy osoba koupila z prostředků z hypotéčního úvěru bytový dům v neobyvatelném stavu s tím, že do této nemovité věci vložila i téměř veškeré své další peněžní prostředky. Podnikatelským záměrem uvedené osoby byla rekonstrukce domu a následný pronájem vzniknuvších bytových jednotek. S finanční institucí byl předjednán druhý hypotéční úvěr na samotnou rekonstrukci domu, a to po určité prostavěnosti původních finančních prostředků. V mezidobí od koupě nemovité věci a vyřízení veškerých potřebných podkladů došlo k tomu, že tato osoba byla obviněna a nemovitá věc byla v trestním řízení zajištěna. Druhý úvěr byl z důvodu a zajištění nemovité věci zmařen. Vzhledem k neschopnosti obviněného splácet první z úvěrů, když původně předpokládal, že přibližně do jednoho roku od koupi nemovité věci bude mít k dispozici příjem v podobě nájemného zrekonstruované nemovité věci, banka využila svého zástavního práva a celá hodnota nemovité věci byla zpeněžena za účelem zaplacení úvěru. Na uvedeném případě tak lze zcela zjevně vypozorovat, že nebyl naplněn účel institutu zajištění, kterým je zachování hodnoty majetku, když v daném případě došlo k přesnému opaku.
Jak již bylo uvedeno výše, na základě článku 11 odst. 4 LZPS by mělo býti nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Co se náhrady za omezení vlastnického práva, tato se v případech zajištění majetku obviněného ve věcech trestních nekoná. Náhradu škody, případně nemajetkové újmy, je teoreticky možné po státu vymáhat na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako \“zákon o odpovědnosti státu\“). Vymáhání nároku obviněného podle tohoto zákona však může být velmi problematický, když je zejména povinen prokázat jaká škoda mu byla způsobena, což v některých případech není ani fakticky možné. Dále je nutno poukázat na to, že v praxi není běžné, že by Ministerstvo spravedlnosti nárok přiznávalo, naopak takovéto situace jsou výjimečné, a tedy oprávněný je často nucen svůj nárok uplatnit u soudu s čímž jsou spojeny další výdaje, zejména na právní zastoupení, což může být pro člověka, který v rámci trestního řízení vynaložil na svou obranu nemalé finanční prostředky opět problematické. V praxi se tak v důsledku absence nutnosti řádného odůvodnění důvodnosti institutu zajištění majetku ve spojení s nedostatečnou úpravou náhrad za neoprávněné užití tohoto institutu setkáváme s jeho neoprávněným nadužíváním.
Východiskem z tohoto problému bych tak viděl ve stanovení paušální náhrady za omezení vlastnického práva, na který by měl obviněný po zproštění své viny nárok a rovněž povinnost orgánů činných v trestním řízení zjišťovat důvodnost zajištění a také reálnou možnost dosáhnout zamýšleného účelu. Přiznání paušální náhrady v případech neoprávněného omezení vlastnického práva by tak bylo dle mého názoru ideálním řešením, přičemž možnost domoci se skutečné výše náhrady škody by bylo i nadále v dispozici bývalého obviněného.
Posledním, spíše však společenským nežli právním, problémem užití zajištění nemovitých věcí obviněného ve věcech trestních se pojí s publicitou údajů v katastru nemovitostí a pohledem společnosti na trestní stíhání osoby ve spojitosti s presumpcí neviny. Formálně je nutno hledět na obviněného jako na nevinného až do doby jeho pravomocného odsouzení, což se však fakticky neděje v očích veřejnosti. Tato se na obviněného v zásadě dívá tzv. „skrz prsty“, a to již ode dne zahájení trestního stíhání, pokud se o něm dozví. Obvykle se o zahájení trestního stíhání veřejnost, pokud nejde o známého obviněného, nebo mediálně známou kauzu, nedozví. Něco jiného je však případ, kdy je v trestním řízení zajištěn nemovitý majetek, zejména v případech, kdy je takovýto majetek zajištěn delší dobu. Takovýto obviněný je pak nezřídka odsuzován veřejným míněním již v průběhu trestního řízení jako „zločinec“, čemuž často nepomáhá ani následné očištění v podobě zprošťujícího rozsudku. Takováto osoba má již často v očích veřejnosti „škraloup“, a to zejména v malých městech, kde se zná opravdu téměř každý s každým.
Na základě výše uvedeného tak mám za to, že je vhodné, ne-li přímo nutné, aby byla dosavadní praxe zásadně změněna, a to takovým způsobem, aby nebyla v rozporu s ústavním pořádkem a dále, aby nebyl institut zajištění majetku orgány činnými v trestním řízení nadužíván. Jak jsem naznačil výše, východisko spatřuji v přiznávání paušálních náhrad za neoprávněné omezení majetku, tedy v případech, kdy bylo trestní stíhání vedeno neoprávněně, automaticky bez toho, aby musel bývalý obviněný prokazovat výši škody či prokazovat svou nemajetkovou újmu a dále, aby byla zákonem zakotvena nutnost zkoumat dostatečnou účelnost a důvodnost zajištění majetku orgány činnými v trestním řízení.
Mgr. Tomáš Petr
